Do začátku 1. světové války aeroplány vzlétaly především při různých sportovních leteckých soutěžích, armáda je využívala jen omezeně, dávala přednost vzducholodím a balonům. Představitelé armády si však už v prvních měsících války uvědomili význam letadel
při pozorování a snímkování pozic nepřítele, velké stroje byly postupně využívány k bombardování území protivníka. Rychlé stíhací stroje, vyzbrojené kulomety, umožňujícími střílet i dopředu skrz okruh vrtule, se kromě tanků staly novou a nebezpečnou útočnou zbraní.
Nejslavnějším německým pilotem byl nesporně Manfred von Richthofen, nazývaný podle barvy svého letadla Rudý baron. S osmdesáti sestřelenými stroji je první v pořadí leteckých es. Mezi další úspěšné německé letce patřil například Ernst Udet, Oswald Boelcke, Werner Voss a
Max Immelmann. Pojem letecké eso vznikl ve Francii. Patřil pilotovi, který dosáhl ve vzdušném souboji s nepřítelem alespoň pěti vítězství, prvním byl Georges Guynemer už 5. února 1916. Němci počítali za eso pilota od deseti sestřelů. Jak podtitul knihy napovídá, setkáme se
také se spojeneckými piloty, kteří bojovali na západní frontě proti Německu. Alespoň několik jmen – Francouzi René Fonck a už zmíněný Georges Guynemer, Angličané Eduard Mannock, Albert Ball, James McCudden, Kanaďan William Bishop. Kniha připomene i české letce, kteří proti
sobě stáli na opačných stranách fronty. V rakousko-uherské armádě sloužili například Rudolf Holeka a Jindřich Kostrba, ve francouzské Vilém Stanovský, Jan Štork, Jan Hofman. Podíváme se rovněž na italskou frontu a méně známou východní frontu a také do ruských leteckých
továren, kde vynikající konstruktér Igor Sikorskij navrhl mohutný stroj Ilja Muromec. Tehdy neměl ve světě obdoby a ve válce sehrál důležitou roli.
