Oblíbená sympatická postava sázavského světce sv. Prokopa k sobě stále přitahuje zájem české společnosti, věřící i nevěřící. Svatý Prokop je v chápání českého člověka přímo vzorem svatosti: tak nějak si naši lidé představovali a představují světce: chudého,
skromného, laskavě ochotného ku pomoci nejenom ve věcech duchovních, ale i světských, hmotných. A navíc českého, obhájce nejcennějšího pokladu národa, jeho řeči. Sázavský klášter, který založil, se stal ostrovem slovanského jazyka, staroslověnštiny uprostřed
latinizujícího prostředí střední Evropy. Na Sázavě se používal jak staroslověnský, tak latinský jazyk, stejně jako římský i východní obřad. Proto se také Sázava stala symbolem boje proti pronikající germanizaci, takže její odkaz byl v dějinách často vyzvedáván právě
v obdobích pro český (a slovanský vůbec) jazyk nejnebezpečnějších. Avšak není bez zajímavosti, že největšího rozkvětu kultu a uznání se sv. Prokopovi dostalo v době vlády Karla IV., jenž založením kláštera v Praze „Na Slovanech“ jasně naznačil směr vývoje, kterým
by si přál vidět rozvoj země v budoucnosti: ve směřování k sjednocené církvi západní i východní. Karel ho – prvního našeho světce, jenž nezemřel násilnou smrtí – také bez zaváhání postavil do řady našich přímluvců, větší to armády, jak krásně napsal Jaroslav
Durych, než jaká byla a je tady na zemi.
