Rozsáhlé literární dílo Pavla Rejchrta, jeho básnické, prozaické i esejistické tituly, až po roce 1990 uveřejňované, nyní rozhojňuje další autorova publikace s výmluvným názvem Pustinami k díkuvzdání. Představuje promyšleně komponovaný cyklus básní a próz, z nichž
některé vznikly v původní podobě již v sedmdesátých letech 20. století, většinou ale až v době nejnovější, převážně v průběhu roku 2018. Některé starší texty byly pro připravované vydání důkladně upraveny či přepracovány, nicméně kniha jako celek představuje
pozoruhodnou vizitku zejména nové Rejchrtovy básnické a prozaické tvorby. Jednotlivé prozaické i veršové útvary z této publikace se mohou v souladu s umělcovou celoživotní estetickou a filosofickou orientací označit především za existenciálně laděné, to znamená napsané v
duchu novodobého křesťanského, zvláště evangelického post-existencialismu. Do mnoha z nich ale úporně i úpěnlivě vstupuje palčivá problematika přítomné lidské situace: taková, jak ji autor bolestně vnímal a prožíval s touhou, aby takovou nebyla. V mnoha příbězích a
básnických vyznáních poznovu ožívá též stejně eruptivní jako sebezpytavý svět šedesátých let, období, v němž Pavel Rejchrt jako spisovatel (zprvu zejména výtvarník) vyzrával a formoval své pojetí umělecké tvorby a náboženské víry. Prostřednictvím reflexe dnešní
„postpravdivé“ společnosti z těchto textů rovněž v různých podobách vyvěrá i mnohobolestný mravní nepokoj nad pomyslnými i nepomyslnými civilizačními i mentálními pustinami, v nichž podle autorova přesvědčení bezradně žijeme a pohříchu i jimi neméně bezradně
žijeme. Nestárnoucí Rejchrtovy vyznavačské promluvy neústupně vyzývají k bytostné očistě naší mysli, jsou to však, ať starší nebo novější, pokaždé v prvé řadě beletristické i poetické promluvy literátovy a myslitelovy. Promluvy, které směřují k nadčasovému
díkuvzdání i díkučinění.
