Román Doteky dní je víceméně prožitý. Pokusil jsem se zachytit okamžiky, které mi utkvěly v paměti, i když jsem si je v textu pak trochu upravoval.Období komunistického puče roku 1968 není nijak přesně vysvětleno dodnes. Za jejich následné éry se nerozebíral, byla
zdůrazňována jen bratrská pomoc Sovětského Svazu, která nás vytrhla na poslední chvíli ze spárů kapitalismu. My obyčejní lidé jsme to cítili jinak. Všechno jsme ve velké většině brali jinak, než se oficielně žádalo, i když nás donutili, mnohde vlastnoručním podpisem,
jejich verzi potvrdit. Vysvětlovat puč v KSČ z počátku roku 1968 nebyl zřejmě nikdy čas a zájem. I nyní se zkresluje ona doba až nemožně tendenčně, protože Rusko je náš nejúhlavnější nepřítel. Přesto si myslím, že v té době, kdy se prakticky všichni utrhli ze řetězu,
jsme si k nám ruské tanky vlastně pozvali sami, protože se nenaskytlo jiné řešení.Přesto ona krátká doba zdánlivé svobody bude v našich dějinách pevně zafixována, i když si myslím, že příštím generacím už nic neřekne a sotva ji budou moci chápat. Proto jsem si o těch
necelých dvou letech napsat následující výpověď, která by napomohla objasnit něco z toho, co se tenkrát dělo v Praze a v celém našem státě a co prakticky pro nikoho z nás nedopadlo dobře. V socialistickém státě nebylo běžné dostat se z provinčního městečka do opěvované
Prahy a ještě v ní prožít jaro roku 1968 se všemi jeho peripetiemi. Navíc se nepřímo ocitnout mezi hereckou elitou a stát se téměř jejich dvorním fotografem. Co při tom vnímavý aktér v necelých dvou letech mohl zachytit, vstřebat a později zaznamenat, se dočtete v románu
Doteky dní. V románu Doteky dní jsou zachyceny některé skutečné události roku 1968, jak jsem je prožíval s ostatními lidmi v prostředí Realistického divadla, Změny, které v onom roce proběhly, jsou zaznamenány v dějinách a pohledy jedinců je mohou jen dokreslovat. Na jaře
zářila Praha štěstím a nadějí, příští podzim chřadla tesknotou a ponížením. Jako ostatně mnohokrát v naší historii.
