Vyzbrojená solidní znalostí ruštiny, zvědavostí i kritickým přístupem se norská novinářka a spisovatelka Erika Fatlandová (nar. 1983) vydává na cestu do postsovětských zemí Střední Asie – do prostoru, z nějž k nám běžně zalétají jen kusé zprávy, pokud nápad
některého z místních diktátorů díky své bizarnosti pronikne na stránky západních médií. Její putování začíná uzavřenou ropnou velmocí Turkmenistánem, v němž mramorové věžáky kontrastují s chudičkými obydlími venkovanů a servilita vůči prezidentovi nezná mezí,
dále pokračuje do rozlehlého a bohatého Kazachstánu, kde se setkává s podobnými kontrasty, s absurdním stěhováním a přejmenováváním hlavního města, s vysychajícím Aralským jezerem i se zamlčeným potlačováním lidských práv. V nejchudší středoasijské zemi
Tádžikistánu putuje do odlehlého údolí Jaghnóbi, kde žijí lidé už po staletí stejným způsobem života. V Kyrgyzstánu zpovídá oběti tradiční krádeže nevěst a pátrá po příčinách etnických konfliktů mezi Kyrgyzy a Uzbeky. Z Uzbekistánu přináší zprávu o výrobě
hedvábí i o zkáze, kterou v zemi způsobilo rozšiřování bavlníkových plantáží a odvádění vody z řek, a dále vypráví příběh výjimečného muzea výtvarného umění v odlehlém městě Nukus. V jejím vyprávění ožívají exotická jména měst jako Samarkand, Merv či
Buchara. Líčení své cesty a neobyčejných setkání s obyčejnými lidmi střídá historickými odbočkami – o tom, jak se o tento prostor přetahovalo Rusko s Británií v 19. století, o strašlivých následcích kolektivizace, o hladomoru a nucených přesunech statisíců obyvatel
nařízených samotným Stalinem. Podrobněji se však věnuje vývoji v postsovětském období a klade si otázku, zda je demokratický vývoj v této oblasti vůbec možný. Kritický pohled, znalost historie i schopnost zažívat vše na vlastní kůži, to vše se v kombinaci s vypravěčským
talentem Eriky Fatlandové zhmotňuje v knize Sovětistán.
