Klimečková Jana
I v malých městech, jako je Přelouč ve východních Čechách, kde sídlí i naše firma AMIPA, se objeví čas od času několik významných osobností, dokonce i v oblasti literární. Jednou z nich je paní Jana Klimečková, která se v posledním desetiletí stala známou a oblíbenou spisovatelkou. V roce 2010, vyšla její prvotina, rodinná sága Chlebani a od té doby autorka napsala další čtyři úspěšné romány. A věříme, že knižní trh časem obohatí i další její díla.
Paní Klimečkovou jsme požádali, aby nám o sobě sdělila nějaké zajímavé informace z jejího života, protože kdo jiný by dokázal lépe napsat spisovatelův životopis než spisovatel sám. A díky tomu Vám můžeme nyní život autorky přiblížit.
Spisovatelka Ing. Jana Klimečková, CSc., žije od dětství v Přelouči a jako příslušnice tzv. poválečné „šťastné generace“, která, na rozdíl od svých prarodičů a rodičů neprožila ani jednu z ničivých válek dvacátého století, sdílí typický osud svých vrstevníků.
V padesátých letech to byly pionýrské šátky, pak modré svazácké košile a v šedesátém osmém roce šok, po kterém následovala beznaděj a šeď normalizace. Z euforie a velkých nadějí po sametové revoluci příslušníci této generace postupně procitali, aby se na prahu stáří ocitli v pro ně těžko pochopitelné současnosti.
Dnes už úspěšná spisovatelka vystudovala střední školu, provdala se, chodila do zaměstnání, starala se o rodinu, o děti, dálkově studovala a měla spoustu přátel … Byla úřednicí i uklizečkou, externě vyučovala na gymnáziu, pracovala jako výzkumný pracovník a po sametové revoluci byla šestnáct let ředitelkou Úřadu práce s krajskou působností v Pardubicích a současně přednášela na pardubické univerzitě a v kurzech pro pracovníky služeb zaměstnanosti. Jako expert pro zaměstnanost a trh práce se za ČR účastnila práce v mezinárodních týmech při realizaci projektů EU.
Takto si zavzpomínala sama autorka:
„V té době jsem už snila o tom, že až se zbavím svých každodenních pracovních povinností, až skončí kolotoč služebních cest po zemích EU, konferencí, seminářů a přednášek, budu se moci věnovat svým koníčkům. Ve vzpomínkách jsem se často vracela do dětství, do doby, kdy jsem bývala u babičky na vsi a poslouchala vyprávění o osudech tamních obyvatel a svých předků, o těžkém životě při každodenním boji o živobytí, o jejich radostech, nadějích a zklamáních, o mezilidských vztazích a zvycích obyvatel venkova. To mne přivedlo k napsání rodinné ságy Chlebani (vyšla v r. 2010). Úspěch Chlebanů mne překvapil, a tak následovaly mé další romány.
Na besedách se mne čtenáři často ptají, kde pro svá díla beru náměty. Já jsem si zatím moc vymýšlet nemusela. Většinou jsem psala o lidech, které jsem znala z vyprávění příbuzných a známých. Moji hrdinové prožívali své životy v devatenáctém, případně osmnáctém století, a to jsou právě období, která jsou mi z historického hlediska velmi blízká, tudíž jsem se v nich jaksi „zabydlela“. Nedělá mi potíže vžít se do mentality postav svých románů a na pozadí tehdejších historických událostí s nimi prožít jejich příběhy.
Když jsem psala rodinnou ságu „Chlebani“, čerpala jsem ze z vyprávění babičky, matky a tehdy ještě žijící devadesátileté tety. V té době jsem byla státní úřednicí, ředitelkou úřadu práce, k psaní jsem si mohla „odskočit“ jen občas o víkendu, ale někdy se mi to nepodařilo ani jednou za tři měsíce. To když jsme vstupovali do EU a já jsem musela i o víkendech připravovat přednášky a pracovat na přípravě projektů. Chlebany jsem proto dokončila až po odchodu do důchodu a Naše vojsko je vydalo v 4/2010.
Pak následoval retro román Přezrálé moruše, který v r. 2014 vydala Moravská Bastei MOBA s.r.o. Brno. Tento román je volným pokračováním Chlebanů a přibližuje osudy mojí poválečné generace. Při jeho psaní jsem žádné potíže s vžíváním se do života hrdinů neměla, spíš naopak, musela jsem se „krotit“, aby román pro svou rozsáhlost vůbec někdo vydal. Nejspíš mnoho mých vrstevníků se na jeho stránkách poznalo, takže byl vyprodán už za cca rok, dnes již na knižním trhu k sehnání není.
V r. 2017 následoval román Kočárová cesta, v r. 2018 román Slib svatojánské noci, oba tituly vydala rovněž Moravská Bastei MOBA.
Nyní očekává vstup na knižní trh můj již pátý román s názvem „Pod Zelenou bránou“. Děj románu se odehrává ve druhé polovině 19. století a je opět inspirován skutečnými osudy obyvatel Pardubic, města, které bylo v té době známo jako město podzimních parforsních honů, kterých se účastnila vysoká šlechta monarchie a příslušníci vládnoucích evropských dvorů. Pardubice se tak každý podzim na tři měsíce stávaly společenským a módním centrem Evropy a jeho obyvatelé z parforsních honů bohatli.
Často jsem přemýšlela, proč se moje romány čtenářům tak líbí, proč je čtou opakovaně, proč, jako v případě Chlebanů, jezdí lidé až z Prahy na zdechovický hřbitov, kde je pohřbena hlavní hrdinka, moje prababička Anna, aby jí zapálili svíčku na hrobě. Nedávno mi jeden čtenář z Moravy napsal, že můj retro román Přezrálé moruše by měl být zařazen mezi povinnou četbu pro studenty škol, že má úžasnou vypovídací hodnotu o své době. Přitom moji hrdinové žádné závratné osudy neprožívají, naopak, žijí si své každodenní obyčejné životy. Myslím si proto, že moje romány upoutávají čtenáře tím, že jsou psány obyčejným jazykem o lidech, jejichž osudy jsou si po generace podobné a nacházíme je v historii všech rodin.
Všem čtenářům Amipy přeji, aby si nejen nad stránkami mých románů, ale knih obecně, odpočinuli a zamysleli se nad smyslem života.“