Kam nás ve svém Třetím mandelu sonetů zavedl umělec slova psaného, mluveného i zpívaného Miloň Čepelka? Pro něj zcela netypicky třeba i na středomořský ostrov Korfu – do dlouhé řady jeho okouzlených dobyvatelů se nedávno zařadil –, ale především (a to už navýsost
typicky) do krajin duše, srdce… i těla. Povrchní oko by možná označilo tuto sbírku za rouhavou, rezignovanou či hořkou. Ano, takové tóny v ní též nacházíme. Ale jako na celé Zemi, kde je třeba i bezútěšná běloba severních krajů okrášlena polární září, zákoutí
jeho Mandelů nám rovněž nabízejí širokou paletu chutí, vůní, odstínů, postřehů věnovaných smyslnosti žen i nesmyslnosti lidského konání… A především mistrnou práci a hru se slovy, díky čemuž autor kouzlí s náladami i vyzněním. Pomůžeme-li si přirovnáním
z říše obrazů, z týchž pastelových barev může vzniknout jak líbezná krajinka, tak expresionistický výkřik (či Výkřik) Edvarda Muncha nebo Christiana Rohlfse. Miloni Čepelkovi k témuž postačí ochotné řádky a pero. A ještě jeden rys vyvstává po mém soudu do
popředí. O vyšším věku se často pohrdlivě mluví jako o „druhém dětství“. Ne pokaždé je však úšklebek namístě. Vždyť co je větším dobrodružstvím, než dívat se na svět dětskýma očima? A pokud člověk, překonav rej středního věku, v sobě znovu objeví tuto
schopnost a přidá k ní těžce nabyté smíření, pak může napsat Sonet o jednom dětském pohledu. Tři Mandele, to je pětačtyřicet sonetů, matematikou fotbalu tedy poločas. Přejme autorovi – a též sami sobě –, aby jich ještě vydalo přinejmenším na celý zápas i
s prodloužením. Nechejme se někdy dobývat (vystřelenými slovy), jindy omývat (vlnami emocí), pak zase jen ovívat (větrem, probuzeným odvážným rýmem) a vyhraďme Mandelům Miloně Čepelky – včetně těch, které ještě přijdou – pohostinné a polostinné místo v knihovně,
na nočním stolku či v kabelce plné jiných nezbytností.
