Dramatická reportáž o historickém letu Apolla 11 a o prvních pozemšťanech, kteří v noci z 20. na 21. července 1969 přistáli na Měsíci, vychází v remaku původního vydání, jež vyšlo navzdory počínající normalizaci a stalo se před padesáti lety na českém trhu
fenoménem. Sám autor byl jedním z pěti československých občanů, kteří se historického startu Apolla 11 zúčastnili. V knize, která vychází k 50. výročí letu Apolla 11 a v době, kdy byl vyhlášen program nových letů k Měsíci, je načrtnuta historie nepsaného zápasu o
dobytí Měsíce, který vyhráli Američané, což nebylo na počátku normalizace možné zdůrazňovat. „… v době, kdy vycházely mé reportáže, se prodalo deníku o 20–30 tisíc výtisků víc než obvykle. Moje cesta se tedy bohatě zaplatila. Počítal jsem s tím, že o Apollu 11
napíšu knihu. V nakladatelství Mladá fronta mně ale řekli, že jim by svazáci, kteří už ovlivňovali jejich provoz, takový titul neschválili. Bratr Mirek, který byl výtvarníkem v nakladatelství Albatros, zašel za vedoucím oddělení uměleckonaučné literatury Milanem Korejsem.
Tomu se nápad líbil a dohodli jsme se. Začínali s edicí malých brožovaných knih o vědě Plus – a tam by se jim reportáž o Apollu 11 hodila. Po návratu ze Spojených států jsem si uvědomil, že normalizace života podle diktátu z Moskvy je stále úpornější. Obnovila se
cenzura. Redakce MF se dostala pod kontrolu mladých ambiciózních mužů komunistického vyznání, kteří nic neuměli. V září bylo zrušeno volné cestování na Západ. Zašel jsem do Albatrosu: „Pořád počítáte s mou reportáží o Apollu?“ – „Počítáme.“ S bratrem Mirkem
jsem diskutoval o názvu. Uvažoval jsem o něčem pragmatickém, ale on jako výtvarník přemýšlel o něčem méně obvyklým. Nakonec navrhl …a Velký skok pro lidstvo. Před Vánocemi jsem dokončil rukopis. Skutečnost, že tento „závod o Měsíc“ Sověti prohráli, jsem nemohl ani
naznačit, ale doufal jsem, že všem čtenářům to bude zřejmé. Text jsem dal k přehlédnutí kamarádovi Antonínu Vítkovi, nejlepšímu znalci kosmonautiky u nás a po opravách od Tondy jsem odnesl rukopis do nakladatelství. Po několika týdnech mi řekli, že se jim rukopis líbí, ale
musíme vyškrtnout všechny zmínky o Dienstbierovi, protože ho husákovci vyhodili z rozhlasu. Pokusil jsem se vyjednávat, ale nešlo to. Ortel zněl: „Pokud by tam bylo jeho jméno, kniha nevyjde.“ Jirkovi jsem se omluvil a psal jsem o něm pouze pod jeho křestním jménem. Musel jsem
udělat další ústupek: zatímco Američané nazývali své kosmické hrdiny astronauty, Rusové kosmonauty, a to byl jediný povolený termín. Kniha vyšla na jaře 1971. Všech 24 tisíc výtisků se prodalo za týden. Šel jsem do nakladatelství: „Nechcete udělat druhé vydání?“ –
„Ale musíš si to vyjednat sám na ministerstvu kultury. Člověk, který o tom rozhoduje, úřaduje o patro výš.“ Zaklepal jsem na jeho dveře, přijal mě velice vlídně, a když jsem mu řekl, kvůli čemu přicházím, k mému překvapení okamžitě souhlasil. O rok později se
prodávalo druhé vydání. Vytiskli pouze 19 tisíc, třebaže knihkupci požadovali víc. V Albatrosu jsem se dověděl důvod: „Toto omezení nařídilo ministerstvo.“ Lidem v Albatrosu jsem dodnes vděčný za to, že tuto knihu vydali. Bylo to od nich velice statečné, protože tlaky na
republiku z Moskvy zesilovaly, a čtenáři – jak mně mnohokrát později vyprávěli – brali Apollo 11 jako vítězství svobodného světa nad komunismem. Bohužel prověrková komise na počátku sedmdesátých let sdělila některým nakladatelským redaktorům, že vydání mé knihy bylo
hrubou politickou chybu, a přičetla jim to k dalším proviněním. Za to, co jsem jim způsobil, se jim dnes hluboce omlouvám, na druhé straně snad byl VELKÝ SKOK pro desetitisíce čtenářů povzbuzením do budoucnosti.“ Karel Pacner, březen 2019
