Možná jste chtěli mít avantgardní kapelu, studovat literaturu a milovat se, ale nakonec jste jen kamínkem v multilevelové pyramidě. Román Jakuba Dotlačila Až zhasneme se vrací do „divokého mejdanu“ mytizovaných devadesátých let. Dotlačilovy devadesátky však nejsou
zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc — jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu
v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza;
někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu.
–––– Dotlačil otevírá skříň s kostlivcem zvaným devadesátá léta. Na severočeské maloměsto dopadají spíše transformační negativa než „nově otevřené možnosti“ a tenký led finančních transakcí se chystá každou chvíli pod někým propadnout.
