Není mnoho románů, které i po více než sto letech předkládají v každé kapitole tak dramatické a působivé obrázky ze života jednotlivce i společnosti, líčí humorné příběhy a zároveň obsahují i docela aktuální filozofické úvahy tak, jak to činí Jack London ve svém
vyprávění z roku 1913 pod názvem „John Barleycorn“. Autor, známý podle svých dalších románů také jako „námořník na koni“ či „tulák po hvězdách“, pracující svého času i jako zlatokop na Klondike nebo válečný zpravodaj, jindy zas tulák cestující po celých
Spojených státech, se tentokrát místy zpovídá ze své závislosti na alkoholu, která se svými důsledky nakonec stala pro něho i osudnou a způsobila jeho předčasný odchod ze života v pouhých čtyřiceti letech věku. Nechává se ve svém líčení doprovázet alegorickou postavou
Johnnyho Barleycorna, vypůjčeného ze staré skotské balady a uvedené v závěru knihy v originále i překladu, zprvu zdánlivě žoviálního a, zábavného, přátelsky vystupujícího chlapíka, avšak zároveň mistra převleků, přeměn a převtělení, vyvolávače příjemných nálad,
iluzí a přeludů, tvůrce lákadel a pastí, našeptávače lží a fantasmagorií, který se nakonec může stát zákeřným a nebezpečným zloduchem, vysílajícím své oběti do nenávratna bez jakýchkoli skrupulí. Zákeřnost je právě v jeho dvojakosti a rozpornosti. Na rozdíl od
předchozích vydání tento překlad se záměrně vyhýbá při líčení této bytosti dřívějším obrazům jednoznačně temného Démona nebo pohádkového Ječmínka. I tak může tento román ve svých pestrých a mnohdy exotických pasážích, odehrávajících se v Sanfranciském
zálivu, Japonsku či na Havaji, poskytnout dobré rozptýlení i důvody k zamyšlení nad stále přítomnými a obtížně zdolávanými nástrahami světa kolem nás.
