Filosofická zkoumání (1953) vydali z Wittgensteinovy pozůstalosti jeho žáci jako rekonstrukci knihy, na níž pracoval od roku 1929 a jež měla jako vyjádření jeho filosofie nahradit Tractatus logico-philosophicus (1921). Využili přitom především text z přelomu třicátých a
čtyřicátých let, s nímž byl Wittgenstein zřejmě dlouhodobě spokojen. Přes výhrady, jež lze zpětně k jejich ediční práci mít, se jim podařilo sestavit jednu z nejvlivnějších filosofických knih uplynulého století. Wittgenstein díky ní proslul jako filosof, který namísto
zodpovídání filosofických otázek navrhuje jejich diskvalifikaci na základě rozboru fungování jazyka. Nejznámější úvodní desítky stran odhalují filosofické předsudky spojené s jazykem na příkladech vlastních jmen, respektive na snaze uplatnit jeden model fungování jazyka
spojovaný s vlastními jmény na jazyk obecně. Příležitostně se objevují úvahy o pravdivosti nebo povaze filosofie, Wittgenstein zavádí pojem jazykové hry a posléze přistupuje k rozboru povahy pravidel a jednání podle nich. Odtud přechází k otázkám, jež se týkají myšlení a
duševních pochodů, a to nejprve v souvislosti úvah o tzv. soukromém jazyce. Psychologickým tématům jako intencionalita, vůle, aspektové vidění, vnímání druhých atd. je pak věnován zbytek knihy včetně posledního oddílu označeného jako II. část a sestaveného z poválečných
Wittgensteinových poznámek. Wittgensteinovské bádání ovšem postupně hlavně upozornilo na význam textů, jež po Wittgensteinově smrti vyšly samostatně pod názvy Poznámky o základech matematiky a Zettel, jako na pravděpodobné autentické kandidáty pro zařazení do
Wittgensteinovy plánované velké „pozdní“ knihy, a naopak zpochybnilo správnost zařazení II. části, jakož i posledních stránek I. části. Druhé vydání.
