Mor, který přišel ve 40. letech 14. století, předznamenal dlouhé období periodicky se vracejících smrtících epidemií. Nebezpečí se nevyhýbalo nikomu, „černá smrt“ pravidelně postihovala bohatá obchodní centra v Itálii stejně jako spoře zalidněné regiony Skandinávie.
Teprve na počátku 18. století nemoc z Evropy zmizela stejně záhadně, jako se o čtyři století dříve objevila. Morová nákaza byla nejen zdrojem paniky, drastických sanitárních opatření či morálního sebezpytování, ale představovala i složitý lékařský problém. Od
vrcholného středověku do období osvícenství vzniklo na toto téma nesčetně traktátů. Tato publikace se zabývá postupnými proměnami názorů na mor mezi lékaři raného novověku v několika oblastech. Předně se věnuje vývoji dobové lékařské literatury, zkoumá vliv modernity
či naopak tradice a způsob, jímž spolu různí autoři vedli učené spory. V následující části na základě výběru pramenů z řady oblastí Evropy sleduje hlavní teorie o původu moru včetně představ o zkažení vzduchu, názorů na nakažlivost nemoci či nauky o moru
přenášeném lidskými smysly. Dále popisuje, co doporučovali renesanční a barokní lékaři svým klientům, kteří se chtěli chránit před nákazou. Šlo o široké spektrum preventivních opatření počínaje karanténou či útěkem z nakažené oblasti přes dodržování vhodné
diety až po užívání různých druhů amuletů. Poslední část knihy popisuje raně novověkou léčbu morem nakažených pacientů, a to jak podáváním léků či tzv. „chirurgickými“ metodami (pouštěním krve či otvíráním morových bubonů).
