V díle Niklase Luhmanna, myslitele funkcionální sociální teorie a dnes již sociologického klasika, který byl pro svůj široký záběr označován za „Hegela druhé poloviny 20. století“, hraje analýza náboženství stěžejní roli. Ze série statí, které mu věnoval,
vybíráme poslední, vydanou posmrtně. Představuje navíc reprezentativní sondu do vrcholného Luhmannova myšlení funkčních systémů, jakými jsou též politika, hospodářství, právo či věda. Cenný je zejména způsob kladení otázek, plynoucích z myšlenky „autopoiesis“
sociálních systémů. V případě náboženství je navíc specifický napětím mezi ním a „domácí“ teorií tohoto systému – teologií. Teorie, která sociální systémy považuje za tvořené komunikací (oproti např. Parsonsovu „jednání“), dovoluje zejména zvolit řadu
odvážných přístupů nezávislých na konceptu „člověka“. Pro tuto komplexní teorii je typická rovněž autorova orientace v mnoha disciplínách a časté analogie, takže text je interdisciplinární, mj. v této pozdní fázi již plně inspirovaný nejen biology Maturanou a Varelou,
ale také teorií forem a kybernetikou. Celek tak představuje dobrý odrazový můstek pro kritické úvahy o roli náboženství v západní společnosti v 21. století, od úvahy o tradičních pojmech (Bůh) až po současnou podobu „světového náboženského systému“.
