Příběh vyprávěný na stránkách knihy Maria je popisem událostí, které se v životě toho, kdo je vypráví, dosud nestaly, ale které vyplývají téměř nevyhnutelně z toho, co víme o něm, o jeho předcích, o jeho povaze, o předchozích epizodách jeho biografie. To vše dává
jemu i protagonistům jeho „ságy" dostatečně přesný obraz, aby byla možná extrapolace do nepříliš vzdálené budoucnosti. Kniha je pokračováním titulu n Taliáni.Je to tedy mimo jiné první autobiograficko-beletristická esej všech dob.François Cavanna, * 22. února 1923, + 29.
ledna 2014 - syn negramotného italského přistěhovalce a francouzské uklízečky, dětství před druhou světovou válkou trávil v Nogent-sur-Marne. Učitelé z církevní školy brzy objevili jeho mimořádnou bystrost a literární vlohy. Byl první v kantonální školské soutěži a
získal stipendium a doporučení pro další studium. Po osvobození začal pracovat v levicovém deníku Libération. V roce 1954 spolupracoval s novým časopisem Zéro, kde se brzy stává šéfredaktorem. Je nejen nadaný literárně, ale je také skvělý kreslíř a karikaturista. Po smrti
zakladatele časopisu se Cavanna spojil s Georgesem Bernierem (jenž se přejmenuje na „profesora Chorona") a s pár přáteli zakládá roku 1960 nový satirický týdeník Harta-Kiri. Ten na francouzské novinové scéně zapůsobil jako výbuch granátu. Měl podtitul „Zlý a blbý časopis"
a týden co týden publikoval na titulní stránce karikaturu prezidenta De Gaulla. Porušuje všechna dosavadní tabu, nebere si servítky na nikoho a v šedesátých letech má silný vliv na studentskou mládež. V roce 1969 se z něj stal týdeník Hara-Kiri Hebdo a k tomu začal vycházet
komixový měsíčník Charlie. Po smrti generála De Gaulla v Hara-Kiri vyšla silně neuctivá karikatura „Tragický ples v Colombey – jeden mrtvý". Týdeník Hara-Kiri Hebdo je stažen z prodeje a zakázán. Pokračuje pod názvem Charlie-Hebdo, což lze chápat jako symbolické pomrknutí
za zesnulým generálem. François Cavanna založil velmi osobitý vypravěčský styl, v němž se spřaženecky obrací na čtenáře jako na starého kamaráda. Vždy hájí republikánské hodnoty a vyjadřuje hlubokou lásku k francouzskému jazyku. Mimo to hájí zvířata nebo například
esperanto. „Nechcete esperanto? Budete mít angličtinu, to je to pravý pro vaše držky!" V roce 1968 je týdeník Charlie Hebdo mluvčím tehdejších studentských bojů proti konzumní společnosti, za ekologii, feminismus a antimilitarismus. (Z tohoto posunu francouzské společnosti a
společenského cítění je vidět, že se tehdejší pařížské jaro muselo nutně s pražským jarem míjet, tam československá společnost tehdy ještě zdaleka nedospěla). Populární francouzský humorista Pierre Desproges, známý svým černým humorem a smyslem pro absurditu,
přirovnává Cavannu k modernímu Rabelaisovi. Je to podle něj jeden z posledních čestných mužů tohoto prohnilého století a vynálezce nového tisku. V roce 2008 otevřel François Cavanna nově restauraurovanou knihovnu v Nogent-sur-Marne, kam si jako malý chodil každý týden pro
knížky. Za vzpomínkovou knihu na poválečné období Les Ruskoffs (Rusáci) obdržel literární cenu Interrallié.
