Proč naše země stále nevzkvétá Koronavirová pandemie ukázala v plné nahotě ochablé tělo Česka. Stát není schopen pořádně se postarat o své chudé, nemocné a ohrožené. Navzdory novinovým komentářům však nejde o selhání té či oné vlády, toho či onoho
politika. Kolabující zdravotnictví, porouchaný sociální systém i chaotické školství jsou důsledkem jejich dlouhodobého odsouvání na vedlejší kolej, ať už kvůli ústupkům průmyslové a ekonomické lobby, nebo z čisté ignorance a politické pohodlnosti. Nad čím se
v době konjunktury daly přivírat oči, to se v době krize hlasitě ozývá: v hroutících se nemocnicích, absurdních exekučních výpisech i na křičících náměstích. Stát v rozkladu reportážní formou zachycuje dopady dlouhodobé politické rezignace na koncepční řešení
oblastí, které možná nemají okamžitý ekonomický potenciál, avšak zásadně určují podobu a důstojnost života v Česku. Za abstraktními slovy jako zdravotnictví, vzdělávání, péče nebo kultura totiž vždy stojí živý člověk a jeho příběh. ––– Slabá místa
českého postkomunistického systému najednou začala erodovat před očima a rozpadat se. Po roce a půl zkušenosti s pandemií se tak dnes ptáme, k čemu nám vlastně je státní aparát, když nás nedokáže před podobnými hrozbami efektivně chránit a nedokáže zajistit ani to,
aby se velké části společnosti nezačaly okamžitě propadat do nouze, a někdy dokonce až bídy.— Jan Bělíček
