Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v
nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama!
Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní
policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce. Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce
Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního
života. Při vzpomínkách a ve snech, které ho pronásledují, se noří do hlubin své duše a “dějí se zázraky”. Že by Igor Jurášek konečně dospěl?
Jak tomu u Čepelky - prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale také se
pobavíme a budeme se potutelně usmívat, možná dokonce nahlas smát… anebo I my prozřeme?
