Hrabalova povídka Kain z roku 1949 existovala do roku 1990 pouze ve strojopisu. Pro autora a jeho příští tvorbu však znamenala - nahlíženo z perspektivy celé jeho další tvorby - iniciační zlom. Autor do ní vložil svou dosavadní životní zkušenost včetně bolestných
válečných prožitků a zároveň dozrál k vlastnímu svrchovanému vypravěčství, jímž o několik let později uhrane statisíce čtenářů. Motivy z tragického příběhu mladého výpravčího se pak objeví v novele Ostře sledované vlaky a v přepracované podobě v pozdější
Legendě o Kainovi. Výjimečné místo Kaina ve své tvorbě potvrdil autor v roce 1981 v textu O Kainovi: …Já jsem ten čas, cokoliv jsem napsal, vždycky to bylo psaní v mračnu, nic jiného než touha, posedlá touha psát, pak nic jiného než psací stroj a takový výlev, takové
zvracení, taková zpověď toho, co ve mně bylo, co mne ohromovalo, čeho jsem se bál, co jsem ale musel napsat, aby mi bylo líp…
V tomto svazku vychází Kain poprvé samostatně, doplněný právě zmíněným textem O Kainovi a dvěma současnými pohledy, v nichž Václav Špale a
Tomáš Mazal uvažují o inspiracích a kontextu, z nichž se tato jedinečná Hrabalova próza zrodila.
