Záměrem knihy Digitální Extáze: Iluze umělé (nápodoby) inteligence je přiblížit vztah umělé inteligence k našemu žitému a prožívanému světu – to, co je, jak na nás působí a jaké dojmy či iluze v nás umělá inteligence vzbuzuje. Rád bych spolu s čtenáři prozkoumal
místo či prostor, které v naší symbolické a konceptuální realitě zaujímají počítačové algoritmy. Tyto umělé digitální nástroje a technologie je zprostředkovávající se již staly samozřejmou součástí světa. Lidstvo do této nesmírně komplikované sítě vztahů
odehrávajících se v čtyřdimenzionální realitě (4D či římskými číslicemi psáno IVD) nejpozději v posledním čtvrt století přidává další rozměr, bez kterého dnes typická lidská zkušenost přestává dávat smysl. Je jím virtuální dimenze – VD. Právě ta je lidem
zprostředkovávána digitálními technologiemi, které otevírají lidstvu dveře k netušeným možnostem manipulace s realitou. VD je existenční vrstvou, kde v kódu vzájemně logicky propletených řetězců jedniček a nul působí a koexistují algoritmy – je to prostor, který nám
zprostředkovává instantní extatickou zkušenost. Algoritmy nám nejenom slouží, ale plní stále důležitější roli v udržení námi vybudované globálně-virtuální civilizace, která je typická pro první čtvrtinu 21. století. Tato kniha se tedy zabývá vztahem umělé inteligence
k nám a nás k ní; vztahem virtuální dimenze k dimenzi vesmírné a společenské – k interpretačním mohutnostem a vědomí. Kniha nepřichází s žádnými závaznými návrhy, řešeními, dokonce snad jen s letmými doporučeními. Text spíše vede čtenáře k interpretaci a
reinterpretaci evidentního skrze prozkoumání smyslu a významů, antinomií, paradoxů, skrytých a neevidentních významových i myšlenkových zkratek, do kterých jsme v naší společenské realitě entity obývající VD zasadili – skrze které iluzorně „ožívají“. To, co spojuje
tyto úvahy, je rámec etiky a našeho pojetí dobra a zla v tomto novém světě, který se nejen teprve realizuje, ale z velké části již nastal – „budoucnost byla už včera“. Kniha svádí pozornost čtenáře až k hranicím toho, jako můžeme o těchto nových digitálních
fenoménech uvažovat, a toto myšlení nechává spadnout do propasti nesmyslu. Jedině tak je totiž možné se oprostit od konvenčního normativně-etického uvažování a přicházet opravdu s novým promýšlením toho, co je v ohledu morálky, mravů i vztahu dobra a zla ve světě
doplněném o virtuální dimenzi relevantní, co dává smysl a co je irelevantní, nesmyslné. První kapitola přibližuje založení oboru umělé inteligence (UI) a problematizuje otázku toho, co je a co není UI, jak je interpretována, do jakých koncepčních rámců je vsazována a
předkládá k názoru to, proč potřebujeme založit (či oživit) projekt etiky umělé inteligence, který by byl dynamický, mezioborový a snadno přenositelný do všech sfér praxe. Druhá kapitola ukazuje, s čím vším se algoritmická etika musí potýkat. Pro dostatečnou obraznost je
vše demonstrováno na fenoménu chatbotů, s kterým se setkáváme čím dál častěji. Tato kapitola také vede k zamyšlení nad tím, jak reformovat stávající přístupy a stanoviska. Třetí kapitola pojednává o bezpečnosti algoritmů. Je to projekt, který se ukazuje být
realizovatelný za podmínek sjednocení vědění roztroušeného mezi různými vědními disciplínami. To vyžaduje buď založení nové vědy, či rekonstrukci staré, popřípadě vybudování funkční platformy, na které bude možné, aby mohli vědci z různých oborů funkčně
spolupracovat, vyměňovat si poznatky a konstruovat konkrétní do praxe snadno integrovatelná technická řešení.
