Přiznaný klimasmutek je chybějícím dílkem k urychlenému řešení planetární krize. Klimatická krize je tak bolestivé a ohrožující téma, že málokdy máme sílu být s ním plně v kontaktu a přiznat si pocity, které v nás doopravdy vyvolává. Pokud se naopak této
úzkosti otevřeme, může nás až paralyzovat. Jak environmentální žal uchopit, aby nebolel, ale posiloval? Necítíme ho v určité formě vlastně úplně všichni? A jak může tento pocit pohnout s řešením klimatické změny? Kniha v devíti kapitolách a devíti rozhovorech
propojuje prožitky klimatického smutku se zkušenostmi českých odbornic a odborníků na duševní zdraví a provázení přírodou. Představuje mapu klíčových dovedností, které nás mohou podržet v nejistých časech: vysvětlí, proč a jak odfouknout všudypřítomný digitální
smog, v čem citlivost posiluje nás i celou společnost, k čemu je nám dnes spirituální gramotnost a proč si máme hýčkat divočiny vnější i vnitřní. ––– Duševní zdraví a zdraví přírodního světa jsou nerozlučné. Na environmentální krizi jsme zvyklí se dívat
především optikou čísel: počítáme vymřelé druhy, tuny oxidu uhličitého vypuštěné do atmosféry, kilometry čtvereční lesů spálených požáry. Roky, které nám zbývají na uskutečnění zásadních změn, než dojde k nejhoršímu. Klimatická změna ale neznamená jen fakta.
Nese s sebou i emoce, prožitky, zkušenosti s vyschlými potoky, zážitky extrémních veder v neobvyklou roční dobu, smutek ze ztráty milovaného kusu lesa, který sežral kůrovec. Přináší strach o budoucnost, o životy generací, jež přijdou po nás. Nicméně není potřeba se v
prožitku klimatického žalu topit, „rýpat“, stále dokola ho analyzovat či se nechat emocemi kolem environmentální krize pohltit.
