Ačkoli je ústavní zákaz cenzury tradičním institutem českého ústavního práva, bývá s ním nezřídka v laickém diskurzu, ale i v odborných textech a rozhodnutích soudů, nakládáno zavádějícím způsobem. Aby přitom mohl být vitální zárukou svobody projevu, je potřeba
vyjasnit jeho obsah a meze aplikovatelnosti. Předkládaná kniha se pokouší vypořádat zmatení pojmů plynoucí ze spojování cenzury v mimoprávním smyslu s ústavně zakázanou cenzurou v chápání Listiny a záměny tohoto konceptu s doktrínou nepřípustnosti předběžných
omezení známé z judikatury Nejvyššího soudu USA, resp. ESLP. Tři základní charakteristiky ústavního zákazu identifikované v české doktríně, tedy (i) absolutnost zápovědi a vymezení zakázané cenzury jako (ii) předběžného omezování šíření obsahu (iii) ze strany
veřejné moci, jsou v kontextu ústavněprávní i podústavní úpravy analyzovány z hlediska koherence a konfrontovány se závěry judikatury, historickým vývojem institutu na našem území, zahraniční komparací a ostře kontrastujícím výkladem téhož ustanovení zastávaným
slovenskými autory a soudy. Kniha nastiňuje, proč nelze připustit výjimku z čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod za žádných okolností a z žádných důvodů, proč není možné zákaz cenzury aplikovat na následná, ale ani na všechna předběžná omezení svobody
projevu. Čtenář se dozví, proč není z hlediska čl. 17 odst. 3 rozhodující, zda je cenzura politicky motivovaná, či nikoli, a z jakého důvodu nelze ustanovení aplikovat na zásahy nestátních aktérů stojících uvnitř i vně redakcí tradičních médií. Kniha se zamýšlí nad
tím, za jakých okolností by bylo možné ústavní zákaz cenzury aplikovat na zásahy tzv. poskytovatelů zprostředkovatelských služeb do obsahu vytvářeného koncovými uživateli digitálních platforem. Pozornost je věnována také otázce aplikovatelnosti ústavního zákazu cenzury na
činnost veřejnoprávních vysílatelů a tzv. radničních médií.
