Líbat Šípkovou Růženku se nedoporučuje. Jedno je jisté – jí to rozhodně nepomůže, a ten, kdo to udělá, pravděpodobně ztratí peníze, koně, čas a případně i trůn. K tomu, aby byla zachráněna, je potřeba, aby spojili své síly jeden královský detektiv, trpaslík,
který miluje matematiku a dva poškoláci. A samozřejmě není nikdy na škodu seznámit se s největším hrdinou té doby – černým Arnoldem a mít k ruce draka. Draci hrají v tomhle příběhu důležitou roli, protože bez nich by se nikdy neodehrál. Tedy bez nich a bez jednoho
žárlivého alchymisty. Co se vlastně stalo ten den, kdy usnul celý zámek v Růžovém království, pomůže odhalit deník pubertální princezny Růženky. Ukázka: „Dobrý večer,“ vyhrkl Oskar, „nešel tudy nedávno takový malý hnědovlasý kluk?“ „Malý,“ zopakoval jeden
z trpaslíků pohoršeně a Oskar se v duchu zlobil sám na sebe za ten výraz. David musel být o kus větší než oba mužíci. „Všiml sis, že bychom něco dostali, Drnivousi?“ obrátil se jeden z trpaslíků na svého druha a zrak mu sjel ke koši na kraji deky, ve kterém ležela
zastřelená divoká husa a několik kousků ovoce. „Nevšiml, Šedovousi,“ odpověděl Drnivous. Oba muži ztichli a vyčkávavě se dívali na Oskara. „Já nic nemám,“ vysoukal ze sebe Oskar. Oba trpaslíci jen pokrčili rameny, svalili se zpátky na deku a dali mu tak najevo, že v tom
případě jim nestojí za řeč. „Můžu jít dál do labyrintu?“ zeptal se Oskar. Vchod do labyrintu uzavírala brána. „Myslím, že nevím, ve které kapse mám klíč,“ procedil Šedovous mezi zuby. „A já myslím, že by ses měl šetřit,“ doporučoval mu Drnivous. „Přece si
nebudeš namáhavě prohledávat kapsy kvůli někomu, kdo nemá špetku vychování.“ „Ten mrňavý lump, na kterého jsem se ptal, mi ukradl všechny věci,“ snažil se trpaslíky obměkčit Oskar. Trpaslíci ho ignorovali. „No tak, nebuďte bezcitní,“ prosil Oskar. „Přinesu vám
něco cestou zpátky.“ „Tak my jsme bezcitní,“ zabručel Šedovous. „My, kteří tady mrzneme každý týden, když na nás vyjde hlídka, jiskry musíme vykřesat, labyrint zapálit a když máme smůlu a je zrovna sobota, přijdeme o tancovačku a pečenýho divočáka… My, kteří
trpíme na stráži…“ „A taky bys neměl zapomínat na potoky piva, co teď tečou tam dole,“ připomněl mu zasněně Drnivous. „A na to, jak jsme minulý týden zmokli, když jsme měli hlídku. Ba, ba, vskutku velice trpíme a je to nehoráznost, když sem nějaký holobrádek přijde
s prázdnýma rukama a ještě je na nás drzej.“ „Přinesu vám něco cestou zpátky,“ nabízel se ještě jednou Oskar. Drnovous se ušklíbl. „Cesta zpátky, to bych chtěl vidět. Pravděpodobně umřeš už v labyrintu. Nikdy se z něj nevymotáš.“ „Nebo umřeš na mostě,“
přisadil si Šedovous. „Špatně šlápneš a propadneš se, možná spadneš i do řeky a sežerou tě dravý ryby. Už si ani nepamatuju, kdy tudy šel někdo zpátky.“ Drnivous, který byl v myšlení o trochu pomalejší než Šedovous, se zamyšleně podrbal na bradě. „No, pamatuješ na
minulý týden, starý brachu? To šli zpátky hned dva. Jeden, co to vzdal, sotva vlezl do labyrintu a ten druhej, co běžel od mostu. Bez nohy.“ Šedovous se na Drnivouse zamračil. Trpaslíci evidentně přeháněli a měli jen dvě rychlosti myšlení. Pomalou a pomalejší. Pomalou měl
Šedovous a tu pomalejší měl jeho druh. Šedovous teď Drnivouse opravil a řekl: „Bez ruky.“ Bylo mu totiž jasné, že bez nohy se špatně běhá.
