Jana Žižku zná historie jako nepřemoženého vojevůdce a geniálního stratéga. V podání historika Petra Čorneje vystupuje však mnohem plastičtěji jako polní velitel, charismatická osobnost vybízející k následování, ale také sršatý stařec budící kontroverze. Byly za ním
stovky a možná tisíce mrtvých. I proto je tak vzrušující hledání osobních motivací, jež na pozadí revoluční doby podniká autor knihy Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka, která se stala knihou roku 2020 v soutěži Magnesia Litera.Je toho sice málo, co víme o
mládí trocnovského zemana Jana Žižky, jsou to však poznatky charakteristické. Jako jednooký do dějin již vstupuje. Páska přes oko jej musela činit nepřehlédnutelným i jako člena družiny Matěje Vůdce, která, ať už ve službách vlivných šlechticů, nebo na vlastní pěst, na
počátku 15. století zločinně škodila v oblasti jižních Čech a západní Moravy.Žižkovy rané delikty jsou nepochybné, stejně jako vladařská amnestie, jíž se mu dostalo.V následujících letech se stal Žižka v Praze svědkem vlny vášní, které vyvolalo odmítnutí kalicha
kostnickým koncilem, a především odsouzení Jana Husa na hranici roku 1415.Historik Petr Čornej si klade otázku, co přimělo starého válečníka připojit se k davu, který provedl defenestraci na Novém Městě a jehož vzbouření spustilo husitskou revoluci. Odpověď nalézá v
Žižkově minulosti a v potřebě starce – podle tehdejších měřítek – nastoupit cestu ke spáse.Čornej provází čtenáře a posluchače Žižkovým životem od lapkovských let přes první kališnické bitvy až po jeho nejslavnější roky. Ukazuje Žižkův um stratéga i jeho kruté
účtování s odpůrci. Vypráví o formativních zážitcích vojevůdce, jakým byla například ztráta zraku u hradu Rabí v roce 1421.Historik popisuje i to, jak se husitské hnutí štěpilo a jak Žižka sám popravil palcátem nehodného husitského kněze. A cituje i poslední Žižkova
slova: „Aby se milého Boha bojíce, i stáli a bránili věrně pravdy boží pro věčnú odplatu.“
