V našem dnešním politickém klimatu, jak domácím, tak zahraničním očekáváme masivní pokusy zneužít květnové výročí konce druhé světové války k další fázi přepiso-vání historie, což je věc, která se nás osobně, našich rodin i celé naší země velmi týká. Není
to jen jedno z politických témat. Je to zásadní otázka naší budoucnosti.
Úkolem nás všech je bránit pokračujícímu pootáčení či přepisování historie, které vnímám velmi citlivě a kterého se – alespoň my starší – jako občané této země bojíme. Nejde mi o
druhou světovou válku jako takovou. K ní už nic nového určitě neřeknu, a ani o to neusiluji. Ta už je minulostí. Minulostí však není její stále se posouvající inter-pretace.
Přiznávám, že mám obavu o naši zemi, o zajištění její budoucí existence v dnešním,
velmi problematickém světě, který je charakterizován popíráním instituce národního (nebo na bázi dominantního národa existujícího) státu. Jde mi o osud našeho státu a ne-přeji si, abychom se v Evropské unii „rozplynuli jako kostka cukru v čaji“.
