Základní problém knihy i její metoda jsou filosofické, když přistupují k Pusté zemi jako k textu, v němž T. S. Eliot hledá přijatelný či alespoň uspokojivý modus bytí ve světě ve smyslu moderního řešení tradiční otázky po conditio humana, čili otázky po základních
danostech lidského života, zejména po tom, odkud se bere jeho trudný charakter či lidská bída. Jako základní problém básně se ukazuje tomistická acedia ve smyslu smutku z božského dobra (tristitia de bono divino), který Eliot zdědil v podobě baudelairovské nudy (ennui), z níž se
ovšem stal pouhý psychologický či psychopatologický fenomén vyjmutý z původních existenciálních souvislostí. V Pusté zemi je to nicméně acedia v tradičním slova smyslu, která představuje základní conditio humana básně, pochopená jakožto duchovní rozvrat způsobený
frustrací z nemožnosti, neschopnosti či obtížnosti vést plnohodnotný duchovní život, který je ovšem těsně provázán s neschopností navázat zdravé vztahy k bližnímu, a to včetně vztahů erotických. V Pusté zemi je pak acedia ukázaná jako nechuť k životu, a to v široké
škále svých projevů na mnoha různých rovinách: všude pak páchá nedozírné škody. Eliot nenabízí jednoznačné východisko z této situace, a Pustá země je tak báseň s otevřeným koncem naznačující celou pluralitu možných řešení, která ovšem klade vedle sebe, aniž by
poskytla jasné vodítko, které z nich je to správné.
