Život bavorského rodáka Hanse Franka, jednoho z deseti válečných zločinců pověšených v Norimberku v roce 1946, člověka, který před smrtí konvertoval ke katolicismu, nepřitahoval tak velkou pozornost jako život ostatních nacistických vůdců. V mnoha ohledech si však
pozornost zaslouží víc než ti druzí, protože jeho život alarmujícím způsobem symbolizuje pyšné a vizionářské ambice Německa výstižněji než život kohokoli jiného. Hans Frank byl intelektuál nejvyššího kalibru: „Cožpak nevidí hrůzu této tragédie v rámci celých
lidských dějin,“ svěřil se svému spoluobžalovanému v Norimberku, „a neuvědomují si, že jsme symboly zla, jež Bůh smete?“ Ke konci byl Hans Frank přesvědčen, že se stal hlavním – a možná exemplárním – symbolem zla. Jeho výčitky svědomí, pocit viny, sebelítost, ale
i ješitnost neznaly mezí a jeho arogance soupeřila s pokáním. V psychologicky mistrovské analýze přirovnává autor Adolfa Hitlera k Mefistofelovi a Hanse Franka k doktoru Faustovi, neboť životní osudy tohoto prominentního nacisty jako by věrně kopírovaly příběh o Faustovi.
