Ve své druhé knize se francouzský konceptualista Édouard Levé (1965-2007) zmocňuje jednoho z nejbanálnějších textových zrcadel světa: novin. Vydání nejmenovaného deníku blíže neurčeného data někdy na přelomu milénia se prostřednictvím radikální apropriace (s
mystifikačními prvky) stává knihou: zprávy jsou vytrženy z každodennosti a zachráněny před pomíjivostí. Zároveň je však Levé zbavuje právě toho, co je charakterizuje: vyjímá totiž veškerá vlastní jména a v knižní formě se ztrácí také to, co dělá noviny novinami:
rozvržení stran, velikost titulků, poutavé perexy… Zpra´vy o na´silny´ch u´toci´ch, genocida´ch, epidemii´ch, o soudni´ch procesech cˇi danˇovy´ch podvodech sousedi´ s ozna´meni´mi o narozeni´ a u´mrti´, s prohla´sˇeni´mi sportovcu°, s inzera´ty na prodej omsˇely´ch i
luxusni´ch nemovitosti´. Hierarchie blízkého a vzdáleného, kolektivního a individuálního mizí, zůstává jen hemžení simultaneity a zcizující mlha floskulí.
