Doménou literární historičky a editorky Jaroslavy Janáčkové je česká literatura 19. století. Po řadě autorských monografií nebo problémově koncipovaných souborů studií představuje přítomná kniha první výbor z jejích kratších statí publikovaných v obtížně
dostupných časopisech nebo sbornících, doplněný o příspěvky dosud netištěné. Stati autorka vybírala ze zralého období své vědecké práce, sahajícího od sklonku šedesátých let 20. století do současnosti. Přihlížela k tomu, aby na dílčích příkladech poukazovaly k
vybraným metodologickým problémům, jichž se ve své práci literární historičky dlouhodobě dotýkala (kritika, čtenář, trvání žánru, studium ohlasu literárních děl, jejich nadnárodní inspirace, populární literatura, konfliktní situace literární komunikace, korespondence).
Zejména jí však šlo o to, aby vybrané studie ukazovaly literaturu – především předminulého věku – jako otevřené zřídlo hodnot, otázek, smyslu, navštěvované těmi největšími ze soudobých básníků či prozaiků, jako byli Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Jan Skácel či
Ladislav Fuks, a i jejich prostřednictvím trvající v naší přítomnosti. Tím je dáno také centrální pravidlo výběru, upřednostňující jednotlivé dílo jako interpretační výzvu nebo s tvořivou osobností spojené mikroskopické průhledy do literární komunikace před studiemi
přehledovými, syntetizujícími, kulturně typologickými. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je delší kapitola poslední, pokoušející se naopak o makroskopický pohled na českou literární kulturu 19. století a nabízející tak mimo jiné pozadí souvislostí k dílčím pojednávaným
otázkám. Kniha je otevřena úvodem, v němž autorka začleňuje vybrané studie do příběhu svého profesionálního života.
