Místo se v posledních letech těší velké pozornosti teoretiků různých oborů od filozofie až po kulturní geografii, jeho souvislost s poezií však zůstávala spíše stranou širšího zájmu. A to navzdory tomu, že místo je v poezii jedním z nejdůležitějších tematických a
strukturních prvků, a báseň zase v rámci literatury či verbální kultury představuje jeden z nejstarších a nejtrvalejších projevů vztahu k místu. Kniha Hlasy míst svým zaměřením navazuje na soubor esejů Básně a místa (2015) a obsahuje celkem patnáct kapitol věnovaných
rozmanitým souvislostem mezi poezií, místem, prostorem a geografií. Rozsáhlý a pestrý literární materiál, jemuž se zde dostává pozornost, ukazuje množství význačných rysů básní o místech. I když v moderní poezii nefungují pevné žánrové vzory jako ve starší tradici,
můžeme hovořit o řadě topoi, jako jsou hory, moře či interiéry, a o žánrových rysech, které si uchovávají určitou stabilitu, přestože nepodléhají striktním pravidlům. Tato kniha si neklade za cíl danou problematiku obsáhnout v celku; poukazuje naopak spíše na její
nevyčerpatelnost, prozkoumává její členitou šíři a především se snaží ukázat, proč nám básně o místech mají stále co říci a proč tak činí nezastupitelným způsobem.
