Paříž byla na přelomu 19. a 20. století cílem návštěv a pobytu nejen českých umělců, především malířů (například Alfonse Muchy, Viktora Strettiho, Václava Brožíka, Hugo Boettingera, Jana Dědiny, Georga Karse, Zdenky Braunerové, Bohumila Kubišty, Vojtěcha Hynaise, Karla
Špillara, Luďka Marolda a Františka Kupky), sochařů (Josefa Mařatky, Bohumila Kafky, Františka Bílka, Otto Gutfreunda) a spisovatelů i básníků (Julia Zeyera, bratří Čapků, Otakara Theera, Františka Gellnera, Hanuše Jelínka, Růženy Svobodové či Růženy Jesenské). Do města
nad Seinou směřovali také sportovci, v roce 1895 odstartoval z Prahy do Paříže velocipedista Jan Kuklík a 1300 kilometrů zdolal za čtyři a půl dne, zhruba ve stejné době se na tuto dalekou cestu vydal pěšky malíř a všestranný sportovec Karel Reisner. Na vědeckých kongresech tu
pravidelně přednášel profesor české techniky K. V. Zenger, známý tu byl stále František Křižík, na hvězdárně v Meudonu u Paříže působil od roku 1904 astronom Milan Rastislav Štefánik, později také politik, vojenský pilot a generál. V meudonském ateliéru Augusta Rodina
potkala Sidonie Nádherná básníka Rilka, slavného sochaře rádi navštěvovali mnozí čeští umělci, naproti v domě se zahradou několik let bydlel Luděk Marold s rodinou.
A Paříž byla tehdy nejen střediskem umění, ale i průmyslu a techniky. Proto se tu potkávali naši umělci
třeba s průkopníky létání. Někteří uspěli, mnozí se zklamáni vrátili domů. Ale všichni chtěli pro své jistě odlišné cíle a sny načerpat něco z podivuhodné atmosféry belle époque, která nepoznamenala jen umění, ale vyznačovala se i usilovnou snahou o ovládnutí
vzdušné říše, byla dobou fascinujících Světových výstav, využití elektřiny, dobou netušeného rozvoje techniky. Paříž, jaké to magické slovo!
