Grafik Michal Cihlář (1960) je považován za průkopnickou osobnost českého moderního linorytu. Touto grafickou technikou se shodou šťastných náhod začal zabývat roku 1980 a brzy si uvědomil, že linoryt je navzdory své primitivní technologii skutečným rájem neomezených
tvůrčích možností.
Koncem 80. let už měl Cihlář brilantně vypracované vlastní postupy pro mnohobarevné soutisky z postupně odrývané linorytové matrice. Některé grafické listy jsou více než dvaceti barevné, na výstavě však najdete i soutisk ze 42 barev. Grafiky dodnes
tiskne výhradně ručně, bez tiskařského stroje, většinou jen v nákladu kolem sedmi exemplářů. V polovině 90. let začíná od barevných soutisků přecházet k linorytům kolorovaným a své černobílé linoryty pečlivě vybarvuje běžně dostupnými anilinkami. To mu umožnilo
dostat se přes své rané pop-artové období až na hranici fotorealismu. Typické je pro něj i časté střídání témat, které si podle svých potřeb často vynucuje jeho široký záběr v oblasti užité grafiky. Zejména knižní a novinové ilustrace jsou svým náměty i provedením
nezaměnitelné. Na přelomu tisíciletí svými linoryty vytvořil také originální image pražské zoo. Za svůj přínos na poli volné a užité grafiky obdržel přesně před dvaceti lety prestižní Cenu Vladimíra Boudníka.
Cihlářova volná tvorba nezapře jeho vztah ke klasickému
umění, kdy se ještě portrét podobal portrétovanému a ze zátiší vyzařoval pocit hlubokého zklidnění. Přesto právě jeho zátiší, poskládaná z nejrůznějších banálních předmětů či suvenýrů přivezených z cest, mají ještě něco navíc. Nabízejí totiž nadhled, smysl
pro bizarní detail a surreálný příběh, trochu ironie, a hlavně autorovu obsedantní preciznost. Stále znovu ztvárňovaný motiv zátiší, prolínající se jeho grafickým dílem už celých čtyřicet let, zahrnuje ale také fotografie a koláže a v posledním desetiletí i linorytové
studie dekadentní krásy erotických hraček.
Tato monotematická publikace zcela neopakovatelným způsobem představuje mnoho podob Cihlářových zátiší. Představuje je nejen v určitých souvislostech, ale nahlíží na celé téma jako nadčasový fenomén. Vždyť zátiší, jak
výstava dokazuje, jsou všude kolem nás, stačí jen pomyslně zvednout hozenou rukavici.
