V roce 1920 vyšly pod titulem Klingsor poprvé tři povídky Hermanna Hesseho, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu. Na první pohled se jeví dosti různorodé, a přece mají jedno společné: vztah k expresionismu. Povídka Klein a Wagner je patrně autorovým
nejexpresionističtějším textem, rozdvojením hrdiny se do ní promítá Hesseho zkušenost s psychoanalýzou i nevole k měšťáckému světu. V Dětské duši reflektuje Hesse z pohledu dospělého zážitek z vlastního dětství. V povídce Klingsorovo poslední léto se bezesporu odrazila
velká změna, která se udála v Hesseho životě: Jeho první žena Maria Bernoulli byla trvale hospitalizována pro schizofrenii, manželství se rozpadlo, Hesse byl propuštěn z oddělení péče o válečné zajatce, Německo ovládl zhoubný nacionalismus a Hesse přesídlil do slunné
Montagnoly ve švýcarském kantonu Ticino, kde našel nejen nový domov, ale i novou lásku k malířce a zpěvačce Ruth Wengerové. Prostřednictvím hlavní postavy, osamělého malíře, Hesse zkoumá umělectví jako možnost a způsob existence. Klingsor vyděšený blížící se smrtí se
snaží prožít zbývající čas co nejlépe a nejradostněji, cele se oddává umění, noci tráví u vína a v náručí žen. Povídka vrcholí Klingsorovým posledním uměleckým počinem, autoportrétem, který jako by byl zpodobněním mnoha tváří.
Hernann Hesse (1877-1962) je
nejvydávanějším německým autorem 20. století, mnohá jeho díla dosáhla milionových nákladů. Intenzita jeho působení se po 2. světové válce výrazně zvyšovala od 50. let nejprve v Koreji a v Japonsku, posléze v 60. a 70. letech obzvláště v USA. Pro mladou generaci se Hesse
nechtěně stal jakýmsi guru, mladí z něho čerpali inspiraci pro svůj boj proti autoritám, pro odmítání utilitárnosti západní civilizace, přejímali jeho intenzivní vztah k přírodě, k východním filozofiím a náboženstvím atd. Hesse však v podstatě nikdy neopustil svou
křesťanskožidovskou orientaci a dalšími vlivy ji pouze obohacoval.
