Technologické a jiné inovace jsou důležitým prostředkem rozvoje finančního systému a na něm poskytovaných služeb. Na druhou stranu finanční inovace byly identifikovány jako jeden z akcelerátorů finanční krize z let 2007/2008, proto k nim politika a následně i regulace
přistupuje odlišně. Tato monografie se proto zaměřuje na zasazení moderních nástrojů politiky finančních služeb, jako jsou inovační huby a regulační pískoviště, do kontextu regulace finančního sektoru v prostoru Evropské unie a činí tak na příkladu států Visegradské
skupiny a Pobaltí.
Monografie nejprve rozebírá Lamfalussyho proces, stávající architekturu regulace finančního sektoru v Evropské unii, a poukazuje na přístupy, které se k regulaci poskytování finančních služeb nabízí. Představuje exploraci, zdali existují
ukazatelé, které ovlivňují stupeň podpory finančních inovací v rámci výkonu politiky na příslušném úseku, a analýzu, nakolik tyto nástroje nachází uplatnění v současném regulačním rámci finančních služeb v prostoru Evropské unie. Pomocí empirických dat kniha mimo
jiné poukazuje na to, že v rámci finančního sektoru není dosažen cílový stupeň harmonizace a konvergence, ale naopak dochází k regulatorní soutěži mezi členskými státy Evropské unie. Příčiny lze přitom přičítat limitům intergovernmentalismu a fenoménu byrokratické
politiky.
