Rozprava o dobrovolném otroctví vznikla roku 1549 a v tištěné formě vyšla prvně v roce 1576. V českém jazyce vychází poprvé. Autorem je Étiennne de La Boétie.
Proč vlastně lidé souhlasí se svým vlastním zotročením? Proč na ně přistupují? Proč
dobrovolně, ba ochotně slouží? Proč poslouchají a podporují zlou vládu, která ve společnosti vždy tvoří pouze mizivou menšinu? Proč si sami vytváří své vlastní tyrany? Proč si volí své neštěstí?
Jak je možné, že lidé bojují za své zotročení jako za
svou spásu?
A jak se mohou (tedy jak se my můžeme) vymanit z okovů oné masochistické slasti, z okovů, které nás dnes možná svírají ještě pevněji než v době vzniku La Boétieho Rozpravy o dobrovolném otroctví?
„Jak je možné, že tolik lidí,
městeček, měst a národů častokrát snáší vládu jediného tyrana, jenž se nemůže prokázat jinou mocí než tou, kterou mu sami tito lidé svěřili; jenž jim může škodit pouze do té míry, jakou jsou oni sami ochotni strpět; jenž jim může ubližovat pouze v případě, že oni
sami se mu raději podřídí, než aby se mu protivili. Zajisté je to věc vskutku zvláštní, a přitom tak běžná, že by nad tím měl člověk spíše smutnit nežli žasnout – miliony milionů lidí bídně posluhují a ohýbají hřbet nikoli proto, že by je k tomu donutila síla
větší než oni, nýbrž pouze a jedině proto, že je patrně okouzlilo a zmámilo jméno jednoho, jehož se nemusí ale bát, protože je sám, ani ho nemusí milovat, protože s nimi zachází nelidsky a krutě.“
„Co vede všechny tyto lidi k tomu, aby se
nechávali okrádat, zbídačovat a týrat?… Co je to za obludnou nectnost, když si ani nezaslouží být zvána zbabělostí, když pro ni ani nelze najít dosti ošklivé jméno, když sama příroda popírá, že ji kdy stvořila, a jazyk se ji zdráhá pojmenovat?“
„Kde by [tyran] vzal tolika očí, jimiž vás špehuje, kdybyste mu je neposkytli vy sami? Jak by nabyl tolika rukou, jimiž vás ubíjí, kdyby si je nebral přímo od vás? A odkud má nohy, kterými zadupává vaše města do země, když ne od vás? Cožpak vás ovládá ještě nějakou
jinou mocí než tou, kterou jste mu vy sami svěřili?“
