Co spojuje Jindřicha Mošnu, Vlastu Buriana, Voskovce a Wericha či Huga Haase s Natašou Gollovou?
Slovem komediant se v běžném vyjadřování označuje někdo, jehož přítomné jednání není třeba brát příliš vážně; spíš než aby závazně jednal, jenom šaškuje.
Divadelní tradice spojuje zase s komediantem a komediantstvím profesionální scénické schopnosti založené na mimořádných - až artistických - schopnostech hereckého, především tělesného, ale i mluvního projevu. Okamžikům, kdy se stává z pouhého producírování pro pobavení
publika něčím víc - ve vrcholných případech skutečným uměním - je věnována tato monografie: Zachycuje tradici českého komediantství, která sahá od konce 18. století až po druhou světovou válku, takže se v ní setkávají první komici ještě z doby Vlastenského divadla či
Josefa Kajetána Tyla s hvězdami českého meziválečného filmu, kteří, jak se ukazuje, byli na jevišti významnými představiteli moderního charakterního herectví.
Cesta tak vede od dnes už neznámého Václava Svobody k Sašovi Rašilovovi či Františku Smolíkovi, od Elišky
Peškové přes Marii Hübnerovou ke Zdeňce Baldové…
