V kriminalistice platí zásada, že čím dříve se detektivové dostanou k mrtvolě, tím větší mají šance na dopadení vraha. Jinak řečeno, čím je případ čerstvější, tím je více stop pro srovnávání, tím je více očitých svědků, tím je lepší výchozí pozice pro
vyšetřování. Paradoxně se na podzim 2008 detektivem z kanceláře stočtyřicet jedna dostal na stůl nejstarší případ s jakým se kdy setkali. Stal se před padesáti šesti lety - vedení od detektivů žádalo, aby v případech střelby na prchajících emigrantů na státní hranici s
Rakouskem zkoumali možnost obvinit tehdejší členy pohraniční stráže z trestných činů vražd. Na Krauzově velké překvapení bylo prchajících nespokojenců se socialistickým zřízením nepočítaně, bohužel i mrtvých bylo více, než by připustil zdravý rozum. Na zkoušku, zda
je vůbec možné po tak dlouhé době něco vyšetřit, si jeden případ vybrali a pustili se do pátrání. Vražda pěti emigrantů - včetně dvou dětí - na ostnatých drátech v blízkosti Petržalky z roku 1952 tehdy ve společnosti nezarezonovala, protože se o tom psát nesměle, ale po
letech nesvobody se psát a také klást otázky smí. Krauz se rozhodne vyzkoušet, kam až by ho nové otázky ve starém případě přivedly. Otázky, ale hlavně odpovědi. Co zjistí, je neuvěřitelnou směsí špionážních her s detektivním podtónem, esencí utrpení, krve, nenávisti a
fanatismu.
