Interpunkce je v naší písemné kultuře něčím samozřejmým. Její používání ale není zcela jednoduché. Existují interpunkční pravidla, která lze chápat jako specifickou formu jazykové analýzy: pracuje se s jazykovými kategoriemi jako text a věta, ale ve hře jsou i jevy jako
hlavní a vedlejší věty, souřadnost… Pravidla a teorie, o které se opírají, se v čase i prostoru různí.
Tato kniha popisuje dějiny a vývoj české teorie interpunkce v evropském kontextu od 16. století do dnešních dnů. Dominantním východiskem je antická nauka pěstovaná
v rámci rétoriky a tradovaná v latinské vzdělanosti středověku, reflektovány jsou také vlivy jiných jazykových kultur, vliv latinské kultury raného novověku a zejména pak německé jazykové kultury v 18. a 19. století. Procházíme tedy zásady psaní teček, čárek, virgulí,
středníků, dvojteček a dalších značek od první gramatiky češtiny až po poslední Pravidla českého pravopisu a jejich výklady se zřetelem k souvislostem dobové vzdělanosti a kultury. Zvláštní pozornost je věnována vývoji pojmových a terminologických základů, především
tradičnímu rétorickému konceptu periody, který byl postupně nahrazen moderním konceptem věty.
Kniha je příspěvek k dějinám lingvistiky, ale také k dějinám kultury. Interpunkce je tu konkrétním příkladem transferu vědomostí a forem mezi evropskými kulturami.
