Dílo Věry Novákové (narozena 1928 v Praze) patří k nejosobitějším projevům realismu v českém umění druhé poloviny dvacátého století. Představuje spolu s manželem a tvůrčím souputníkem Pavlem Brázdou solitérní postavu, kterou nelze jednoduše zařadit k žádným
společným tendencím české výtvarné scény posledních desetiletí. Její tvůrčí výpověď má pro českou kulturu silnou hodnotu nejen ve své stylistické originalitě, ale hlavně ve svém humanistickém a duchovním přesvědčení. Monografie obsahuje celou autorčinu dosavadní
tvůrčí dráhu, od konce čtyřicátých let, kdy byla z politických důvodů vyloučena z Akademie výtvarných umění, až po současnost. Na základě chronologického sledu barevných reprodukcí a materiálů z osobního archivu Věry Novákové je zdokumentována celá vývojová
komplexita jejího díla, která rozhodně není uzavřenou historickou kapitolou - stále se vyvíjí a nachází značný ohlas u dnešní mladé generace.
Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.
