Publikace se zabývá problematikou římského rodinného práva, konkrétně ochrany ženy po smrti manžela.
Autor nejprve vystihuje základní rysy římského manželství včetně okolností jeho zániku. Manželství v římském právu zaniká nejen smrtí manžela, ale také
jeho upadnutím do válečného zajetí, rozvodem a dalšími způsoby.
V další části autor pojednává o institutu věna, které je základní složkou římského majetkového práva. Je příspěvkem manželky na náklady udržování domácnosti, a zároveň kompenzuje dceři ztrátu
způsobenou tím, že přechodem do manželovy rodiny ztrácí zákonné dědické právo po svém otci.
Pozornost je dále věnována darování mezi manžely, které bylo zprvu v římském právu zakázáno, darování pro případ smrti, které bylo možné i mezi manžely, a neobvyklému
institutu donatio propter nuptias.
Děděním se zabývá poslední kapitola. Manžel mohl povolat manželku k dědění v závěti, případně jako odkazovníka. Zvlášť vhodný byl v tomto případě odkaz požívacího práva.
Zemřel-li manžel bez závěti, závisela situace
manželky na tom, jakou formou bylo uzavřeno manželství. Autor popisuje výhody a nevýhody přísné formy manželství a také volné formy manželství, která mohla vyústit až v uplatnění institutu ochrany nuzné vdovy.
