Výbor z poezie Pierra Peuchmaurda z edice Analogonu. Pierre Peuchmaurd (1948-2009) patří k nejvýznamnějším básníkům své generace, jimž nezůstala cizí někdejší surrealistická východiska.
Ukázka:
Pierre Peuchmaurd
POJEDNÁNÍ O KÁNĚTI LESNÍM
Co je to
za světélkujícího zeleného ptáka v řece, na hladině? Domnívám se, že jsi to ty. A pokud to nejsi ty, je to nějaký skleněný pohár.
Smát se lvům v boudách. Spojit tlapu s výčitkou a chumáč nazrzlých vlasů s tichem vesnic.
Hodím si kostkou ostružiníku, a láska
opět ztěžkla. Hodím si kostkou zimostrázu, a smrt ujíždí po sněhu. A kostka životnosti je létavicí.
Poledne má hroznou moc, sype se fialové či rudé peří. Co říkáš na krev, na trpasličí mikrob jazyka?
Váha známky, prázdného dne. Na cestě je sinalý zajíc s
mouchami. Čekám, až přijde večer, neboť tvá ňadra se za večera třpytí.
Bronzová voda, zrezivělé slunce, pták závisí na okolnostech. Rozežraní hmyzem, ptáci malují. Zničen snem, pták hyne.
Jako déšť ve městě, vlhký a žlutý. Jako noc, vlhká a žlutá. Jako
křik, vlhký a žlutý. Jako probuzení papundeklového supa v pravé poledne. Jako modrá sekera nebe. Jako tvá nesmyslná štěrbina, která věří, že nejsem tebou.
Počkejte, co je to za tmavý vítr, co je to za předválečné světlo? O čem to se mnou mluvíte, když nic neslyším,
když slyším jen křik, který mi zavírá oči, hučení čerstvé krve v lůně mé lásky?
Rozcházíme se pro nic, kvůli tomuto břemeni těla a tomuto rozmaru lásky. Jako strom, který nejprve praskne a pak se teprve rozštěpí. Jako tráva, která nejprve vzplane a pak se rozhoří.
Kdybych byl kánětem lesním a ty touto šílenou betonovou deskou unášenou po obloze, možná bychom se setkali. Jinak ne.
Tygr a označená věc
