Když se Alfons Mucha procházel v Paříži po bulváru St. Michel, zastavovala se auta a lidé mu tleskali. Jeho ateliér byl na přelomu 19. a 20. století centrem společenského života. Navštěvovaly ho světoznámé osobnosti, Sarah Bernhardtová, Anatole France, Paul Gauguin nebo
vynálezci kinematografu bratři Lumiérové. Zvlášť vítaným byl ředitel pařížské hvězdárny, parapsycholog, mystik a esoterik Camille Flammarion, se kterým Mucha alespoň jednou týdně probíral svá oblíbená témata: tajemství mimosmyslového vnímání a podstatu tzv.
automatického psaní. Byl bohatý, oceňovaný v Evropě i Americe – a přesto nespokojený. Stále hledal smysl svého uměleckého života. V roce 1910 se vrátil tento tvůrce jedinečného uměleckého stylu do Prahy. Chtěl naplnit svůj sen a sloužit vlasti. Hned po příjezdu byl doslova
šokován: téměř celá pražská kulturní veřejnost se postavila proti jeho nabídce podílet se na výzdobě Reprezentačního domu. Jeho jedinečný talent v Čechách překážel. Mucha ovšem prosadil vlastní představu a v Primátorském salonku odevzdal své nejvýznamnější dílo.
Jeho umělecký triumf, dvacetidílná Slovanská epopej, se mu stal vítězstvím i prohrou zároveň, když Josef Čapek za všechny žárlivce předpověděl její osud ironickou otázkou: „Kam s ní?“ Dnes je Alfons Mucha fenoménem. Tak tomu nebylo ale vždy – jeho okno v katedrále sv.
Víta na Pražském hradě naplněné křesťanskou mystikou bylo ohroženo, a dokonce mělo být odstraněno. Naštěstí dnes patří tato vitráž k nejvzácnějším uměleckým pokladům katedrály. V posledním období svého života zažil Mucha v Praze pocty i propady až na dno. Tušil
ovšem, že odevzdal dílo, které zůstane zapsáno v dějinách umění.
