Monografie Kateriny Clarkové, zabývající se historií a vývojem románu jako protežovaného žánru socialistického realismu, představovala na počátku 80. let 20. století významný milník v analýze sovětské literatury. Autorka přiřkla na Západě zavrhovaným ideologickým
dílům vlastní hlas a interpretovala je nikoli z perspektivy západního kánonu klasické literatury, ale z hlediska kontinuity a klíčových dichotomií, které vyprovázely ruskou / sovětskou kulturu napříč 19. a 20. stoletím. S použitím antropologických teorií rozkrývá vývoj
sovětského románu jako komplexní a proměnlivé pole, na němž se střetávají mocenské, společenské i výsostně literární faktory. Vnímá jej nejen jako výsledek vědomé mocenské represe, ale i jako prostředek oboustranného vyjednávání mezi politikou a literaturou, jako
rituální prostor, v němž krystalizují významné kulturní síly utvářející celou sovětskou společnost. Kniha tak mimo jiné nabízí inspirativní pohled na dynamiku a mnohotvárnost socialistického realismu, který bývá občas chápán en bloc jako statický souhrn utilitárních
politických doktrín.
