Raissa Maritainová (1883–1960), rozená Umancovová, se narodila v ruském Rostovu na Donu v židovské rodině. Rodiče po deseti letech emigrovali s dcerami do Paříže, kde se Raissa v době studií na Sorbonně v roce 1901 potkala se se svým budoucím manželem Jacquesem Maritainem.
Duchovní a myšlenkový vývoj dvojice probíhal v těsném sepětí, společně opírali své filosofické uvažování o středověkou filosofii a myšlení H. Bergsona, u něhož studovali. Společně rovněž konvertovali ke katolictví pod vlivem L. Bloy. Ve svém domě v Meudonu kolem sebe
shromáždili okruh duchovně blízkých přátel z kulturních, filosofických a církevních kruhů. V roce 1940 emigrovali do Kanady a posléze žili v New Yorku (v roce 1944 Charles de Gaulle jmenoval J. Maritaina velvyslancem ve Vatikánu, v Římě Maritainovi strávili roky 1945–1948).
Tímto obdobím svého života se zabývá Raissa Maritainová v přítomné knize (původně dva díly: New York 1941, 1944; poprvé ve Francii v jednom svazku: 1948), považované za její nejvýznamnější dílo. Vzpomíná v něm na své dětství v Mariupolu, emigraci do Francie, studia, na
své odborné působení, konverzi ke katolictví, na přátele, kteří ji v životě provázeli, a na společný život s manželem Jacquesem Maritainem (1882–1973). Kniha přináší zajímavá svědectví o postavách jako Charles Péguy, Georges Rouault nebo Ernest Psichari, na duchovní a
kulturně-společenskou situaci Francie mezi dvěma světovými válkami. Autorka vysvětluje též své pojetí některých filosofů, zvláště H. Bergsona a Tomáše Akvinského. Zvláště se pak věnuje postavě L. Bloy, kterého oba manželé považovali za svého duchovního učitele (srov.
též výbor ze spisů Léona Bloy Stránky z díla pořízený J. a R. Maritainovými).
