Kniha chce ukázat, jakými konkrétními způsoby se v přístupech kriticky navazujících na Masarykovo a Patočkovo myšlení klade otázka po člověku, kterou poválečný Patočka označil za centrální otázku české filosofie, a jak se na tuto otázku odpovídá. Jednotliví autoři
spojují filosofické tázání s historickým přístupem; v patnácti kapitolách postupně interpretují texty T. G. Masaryka, E. Rádla, J. L. Fischera, J. Patočky, J. L. Hromádky, L. Hejdánka, J. Němce, B. Löwensteina, R. Palouše, P. Rezka, J. M. Lochmana, Z. Neubauera a dalších
myslitelů. Tak se člověk postupně ukazuje ve vztahu ke společnosti, k institucím, k času a dějinám, k technice, k vlastní tělesnosti a animalitě, ale rovněž ke svému svědomí, k nepředmětným skutečnostem a vposled k celku světa.
