V pokračování knihy Lovy na Šumavě najdete opět poutavé vyprávění lesáků a myslivců, jejichž příběhy prozrazují, jak běžel čas v severní a jižní části české Šumavy.
U nás na Srní napadl v roce 1993 první sníh již v listopadu. Nebylo ho zase
tolik oproti minulým létům, jen 35 centimetrů. To se každý z místních raději drží doma a moc ven nevychází. Při tom svém přemítání a občasném pohledu z okna do zahrady jsem zjistil, že mi celkem dobrý jelen chodí okusovat jalovce hned pod okny. Když se u mé chalupy objevil
již poněkolikáté, řekl jsem si: „Chlapče, ten jelen se přímo nabízí, abys ho střelil…
A jak se rozhlížím po zahradě, která nebyla v té době oplocena, vidím, že ten můj vyhlídnutý jelen opět kráčí k nám! Otočil jsem se jak na obrtlíku a vběhl zpátky do
domu. Popadl jsem kulovnici, nacpal do kapes několik nábojů a běžel rychle zpátky. Přitom jsem si v běhu kulovnici i nabil. Nezdržoval jsem se již ničím a po jelenovi jsem z volné ruky rovnou vystřelil, což mohlo být na tradiční vzdálenost 70 metrů. Značil zásah, ale přesto
vzápětí zmizel v přilehlé houštině blízkého lesíka…
