Monografie českého fotografa.
Fotograf Jaroslav Kučera (1946), absolvent pražské techniky, se humanisticky orientované fotografii věnuje od studentských let, kdy si na volné noze přivydělával jako reportér v nejrůznějších novinách, časopisech a periodikách. Nezapírá,
že jej inspirovali Henri Cartier-Bresson, Werner Bishof, William Klein či válečný zpravodaj Robert Capa, že byl okouzlen Antonioniho filmem Zvětšenina a jeho apoteózou profese fotografa. Kučerova černobílá obrazová "lidská komedie" udivuje silným emotivním cítěním, dokonalým
zvládnutím obrazové kompozice a schopností bleskově reagovat na události, které "nejsou každý den". Je vynikajícím vypravěčem lidských příběhů, má smysl pro epický příběh, pro zápletku, pro nalezení toho "nejpodstatnějšího". Ve spoustě rumu a banalit objevuje zrnka
pravdy. Nekárá a k "padlým hrdinům" je plný laskavosti a soucitu, neboť na okraji společnosti se může ocitnout každý. Své náměty a svá témata nehledá v centrech světových katastrof a válek, není létajícím anonymním fotoreportérem. Pracuje jinou metodou, a jako kdysi Karel
Čapek, Karel Poláček nebo Bohumil Hrabal, své hrdiny objevuje okolo sebe a dobře je zná. A tak pravdou zůstává, že právě Kučera vyvrací u nás dodnes hluboce zažitý předsudek, že malé české poměry nedovolují vzniku velkých děl a rozvoji mimořádného talentu.
