Kniha vychází z přesvědčení, že literatura 19. století představuje organický celek, jehož jednotu zavedené formule romantismus, verismus, dekadence zastírají či fragmentarizují.
Charakteristickým momentem této jednoty je orientace romantické a postromantické "imagery" na
téma pohlaví.
Praz analyzuje tento fenomén v řadě pronikavých kapitol. První kapitola je věnována "kráse Medúzy", tj. kráse, jež budí děs či smutek - motivu, jejž můžeme nalézt v dlouhé řadě textů od Goetha a Shelleyho po Baudelaira a D'Annunzia.
Druhá
kapitola je věnována metamorfózám "Satana", prastarého symbolu (Tasso, Marino, Milton, Blake atd.), jenž znovu ožívá jakožto symbol transgrese v romantických figurách psanců, "osudových mužů" či ve fenoménu vampyrismu.
Sadistické tendence jsou zkoumány v kapitolách Ve
znamení Božského Markýze, "La belle dame sans merci" a "Byzanc". Korpus soustavných a drobnohledných analýz uzavírá kapitola věnovaná D'Annunziovi a jeho "smyslné lásce ke slovu".
Prazova kniha patří k dnes již klasickým velkým syntézám typu Curtiovy Evropské literatury
a latinského středověku, Frazerovy Zlaté ratolesti či Burckhardtovy Renesanční kultury v Itálii.
(Dle posudku Kateřiny Vinšové.)
Mario Praz (1896-1982) byl italský kulturní historik, komparatista a anglista, literární a výtvarný historik a historik umění.
