Autor vychází z přesvědčení, že jedním z požadavků kritického myšlení je, aby filosof začal svá zkoumání noetickou reflexí pravdy jako hodnoty lidského myšlení. Těžiště celé noetiky pak spočívá v sestrojení apodiktického důkazu objektivní pravdy, kterou ve smyslu
korespondenčním postuluje i ten nejradikálnější skeptik. Součástí takového důkazu je i řešení standardních námitek o nevyhnutelném dogmatismu, kruhu a regresu všech pokusů o sebezdůvodnění rozumu.
Verifikace pravdy jako povinné hodnoty lidského myšlení se pak stává
hlavním kritériem nejen dalšího noetického, nýbrž i veškerého následného filosofického zkoumání. Především negativisticky laděné teorie poznání novověku padají v této kritické konfrontaci do mínusu. Ukazují se v ní jako vesměs dogmatické a vnitřně rozporné.
Zdařilá noetika proto umožňuje osvobozující odstup od hlavních autorit novověké filosofie. V něm vychází najevo, že tragické, antropologicky destruktivní vyústění v postmoderním hodnotovém relativismu nemusí být údělem filosofie jako takové. Je jen debaklem špatné noetiky
novověkých myslitelů.
