Klasická architektura je vizuální „jazyk“ a stejně jako každý jiný jazyk má svá gramatická pravidla. Všechny stavby vykazují povědomí o těchto pravidlech, i když je variují, porušují nebo popírají. Christopher Wren je popsal jako „latinu“ architektury a tato
analogie je téměř přesná. Rozdíl je však v tom, že zatímco učení se latině je pomalé a obtížné, jazyk klasické architektury je relativně jednoduchý. Je to stále do značné míry způsob vyjadřování našeho městského prostředí, neboť klasická architektura byla až do
poměrně nedávné doby běžným jazykem západního světa. Každý, koho architektura silně oslovuje, již pravděpodobně sám objevil něco z její gramatiky.
V této knize si autor klade za cíl co nejjednodušeji a nejnázorněji vyložit přesné gramatické fungování tohoto
architektonického jazyka.
Nezabývá se ani tak jeho vývojem v Řecku a Římě, jako spíše jeho rozšířením a používáním ve staletích následujících po renesanci. Vysvětluje disciplínu „řádů“ a dramatické odchylky baroka a v poslední kapitole vztah mezi
klasickou tradicí a dnešní „moderní“ architekturou.
