Němečtí stíhači za sebou měli na sklonku srpna 1940 již několik týdnů trvající ofenzivní kampaň proti Británii, zahrnující Kanalkampf a zejména tzv. „zostřenou leteckou válku proti Anglii“ (verchäferte Luftkrieg gegen England). Tato fáze začala Adlertagem (Dnem orla)
13. 8. a na piloty Jagdwaffe kladla velké nároky, byť vytížení pilotů v jednotlivých dnech významně kolísalo. Jak uvedl Ulrich Steinhilper (během letecké bitvy působil v hodnosti Oblt. u 3./JG 52, do zajetí padl 27. října 1940): „Ačkoliv většina z nás navenek stále
nevykazovala žádné velké známky nervozity, koncem srpna byly hádky stále častější, nálada se měnila rychleji... Začalo se projevovat napětí z nepřerušovaného operačního létání.“ Vzdušné bojiště nad britskými ostrovy předkládalo před německé stíhače řadu
novinek. Jednu z nich představovala skutečnost, že se protivníkovy vzdušné síly nezhroutily hned po několika koncentrovaných úderech v úvodních dnech bojů. Luftwaffe měla prozatím zkušenosti s krátkodobými intenzivními kampaněmi, prokládanými obdobími pro rekonvalescenci a
doplnění výzbroje. Letecká válka nad Británií se však nepříjemně protahovala a dlouho nebyly patrné žádné podstatnější výsledky. Intenzivní nasazení doléhalo také na piloty Fighter Command, které v tomto období posiloval stále větší počet polských a československých
stíhačů. Britové považují za nejobtížnější, doslova kritické období letecké bitvy právě konec srpna a začátek září. Vzdušné boje těchto dnů spadaly podle britského členění do třetí etapy Battle of Britain (vypukla 24. srpna a trvala do 6. září).
