Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě
dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první
stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my
podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti...
